To tu v historii SECHu (Spolku evangelických církevních hudebníků) ještě nebylo. Jmenování tří kantorů – v tomto případě kantorek – najednou. Navíc ne v nějakém obřím evangelickém sboru, ale v Šumperku, který má necelé čtyři stovky členů, samozřejmě včetně těch „papírových“. O to větší sláva a dík za takovou úrodu.

V neděli 12. října 2019 se v krásném novogotickém kostele ujaly služby kantora členky šumperského sboru Marta Doubravová, Lýdie Špáníková a Ester Rulíšková. Kromě místních jsme byli u toho i my, členové SECHu, včetně několika novopečených.

Do Šumperku nás už v sobotu dopoledne přijelo celkem 22, docela použitelně seskládaných do všech74167711_2773330246011167_9113384302430650368_n čtyř až pěti hlasů. Na faře jsme se občerstvili a pustili se do zkoušení. Kvůli nemoci a hlasové indispozici si pár sopranistek s altistkami vyměnilo role.

Cvičili jsme skladby, z nichž část jsme už někdy zpívali. Proto jsme mohli sbormistryně potěšit tím, že místo pohledu zabořeného do not jsme je sledovali a snažili se reagovat na jejich ladná gesta. Budoucí kantorky se střídaly u dirigentského pultu a klavíru. Byly sehrané a pečlivě připravené, takže nácvik pod jejich taktovkou šel rychle.

Byl dokonce tak úspěšný, že jsme už před polednem dostali informaci, že máme všichni jisté místo v opeře. Na nic jsme nečekali a vyrazili za kariérou. Skutečně tam ta místa byla a návdavkem výborný oběd. Po něm následovala procházka šumným Šumperkem, při níž jsme se dozvěděli, že restaurace Opera, z níž jsme právě vyšli, sídlí v budově městského divadla. A to zase patří k mnoha architektonickým klenotům tohoto dříve německého města, které si právě díky zajímavým domům, zejména palácům vystavěným v 19. století, vysloužilo přezdívku Malá Vídeň. Prošli jsme s průvodkyní centrum města a s ním několik staletí, pokochali se těmi paláci, honosnou radnicí, svéráznou poštou, grandiózním hotelem Grand, několika kostely, včetně toho hřbitovního svaté Barbory, abychom pak nejdůkladněji probrali pověstný, za socialismu vytvořený rodinný dům Šumperák… Vrátili jsme se nasyceni dobrým jídlem, čerstvým vzduchem, informacemi i vizuálními zážitky.

Na faře, jejíhož architekta Bergera jsme po absolvování naučné stezky už dobře znali, na nás čekala milá, ale nesmlouvavá paní kostelníková. Nemůžeme přece začít zpívat, aniž bychom ochutnali šumperské zákusky a načepovali si k nim pravé evangelické kafe.

Další část zkoušky se už odehrála v kostele, spolu s místními sboristy, kteří se k nám přidali na píseň „Až doposud nás provází Pán“. Přezpívali jsme i další skladby, které mají zaznít na zítřejších bohoslužbách. Mezi nimi Snyderovo „Ubi Critas“, Mozartovo „Haleluja“, Schmidtovo „Tebe Bože chválíme“…

Po večeři se konala schůze členů SECHu, vedla ji předsedkyně Martina Matušková. Krom jiného jsme plánovali příští setkání. Na jaře v Brně a na podzim v Luhačovicích? Přesné termíny se ještě budou ladit.

Na noc někteří zůstali na faře, nás další si rozebrali místní do svých domovů. Ubytování u budoucí kantorky Lydie jsme měli all inclusive.

Neděle je slavnostní. Při cestě do kostela nás vítá v lehkém oparu předhůří Jeseníků, které někteří známe hlavně z facebookových fotek zdejšího faráře a nadšeného turisty Jakuba Pavlúse. Už jen krátká zkouška a bohoslužby začínají.

Hutné kázání o tom, že Boží záchranu si zaslouží všichni. I ti, kdo nevěří nebo věří jinak než my. A že ta záchrana nemusí vypadat tak, jak si ji plánujeme, že si k ní nepomůžeme znalostí speciálních technik, formulek a úkonů. Že místo očekávání objednaných zázraků nemáme být slepí k zázraku, který už se stal, i k tomu, který nás právě obklopuje. Že máme být za ně vděční.

A já vděčná jsem. Tři ženy v jednom sboru, které se rozhodnou dob72958688_2773330319344493_2065709970355126272_nrovolně investovat schopnosti, znalosti, energii a čas hudbě v kostele, považuji za regulérní zázrak. Stejně jako to, že se právě v naší církvi objeví někdo, kdo je k tomu rozhodnutí i k tomu nadšení přivedl a kdo zároveň pravidelně svádí dohromady desítky dalších lidí kolem církevní muziky. Ladislav Moravetz je samozřejmě součástí nejen samotného uvedení do kantorské služby, ale celého víkendového programu.

Ten pokračuje i mimo kostel. Na nedělní oběd jedeme auty do nedalekého Sobotína, kde má Diakonie domov pro seniory. Zpíváním pro ně a s nimi celá akce končí a možná dokonce vrcholí. Jestli ještě v některých sborech berou účastníci bohoslužeb sborový zpěv spíš vlažně, jako zdržení od toho podstatného, lidé v nemocnicích, domovech důchodců, ústavech či věznicích bývají naopak lačnými a vděčnými posluchači, kteří se rádi svým zpěvem k tomu sborovému připojí. Proto taky v Sobotíně znělo i pár písní obecně známých. Třeba Skácelova a Pavlicova „Studánka“ a „Sonet o lásce a modrém portugalu“ nebo Krčkem upravená „Což se mě má milá hezká zdáš“. Anebo „S Pánem Bohem, idem od vás“, s původním i novým textem. Kdo chtěl, mohl se ale přidat i k živelné „Rumunskobratrské písni“, kterou kromě Laďova akordeonu šťavnatě doprovodil na piáno Jiří Schneider. Refrén jsme totiž kvůli zaseknuté klapce zopakovali víckrát, než bylo v plánu…

Ze zázraků toho víkendu ještě zmíním krásné podzimní počasí, postludium Ondry Maňáka, spolupráci tří kantorek, skvěle zvládnutou organizaci pod velením Marty Doubravové, přátelské rozhovory, úsměvy dětí i seniorů…

Jitka Voglová